Michalova osobní stránka

  Chumelí se

  Chumelí se, chumelí,
  padá snížek bílý,
  všichni budem v prdeli,
  brzo, každou chvíli...
  

  Vadnej kus

  Já jsem vadnej kus,
  bože to je hnus,
  když mě holka nechce,
  poseru se lehce....
  

  Čekající

  Jsem jako prázdný list, kterej čeká až ho někdo popíše,
  jsem jako závaží ve stavu beztíže.

  Jsem jako ryba čekající na háček,
  jako výmluva zatím bez vytáček.

  Jako skládanka, která čeká, až ji někdo složí,
  kdybych tak já sám věděl, jak se dá ožít!
  

  Jsem jako kolo

  Jsem jako kolo, který mu spad’ řetěz,
  jsem jako duše propíchlá.

  Jsem jako maják,
  jehož světlo skomírá.

  Jako vichr, jež narazil do hor,
  skála, která se už drolí,
  auto, když vysadí mu motor,
  běžec, co chodí o holi.
  

  Řekl jsem jí: „Miluju!
  S tebou chci žít hned!“
  Však když jsem jí vyjevil,
  kolik je mi let,
  ona řekla: „Lituju!
  Radši se vrať do hrobu!
  Zrůdo z dávných let!“
  

  Jarní báseň

  Stromy vůkol pučí,
  má Láska jen bučí…
  je to kráva!
  ale co — jen když mi své tělo pučí…
  

  Stál tam v rohu zaražen,
  růžek mu byl uražen.
  Co je komu do čerta,
  když roh nemá, poberta!
  

  Leželi jsme v posteli —
  otočila jsi se na bok
  a začala usínat…

  Přitulil jsem se k tvým zádům
  a pohladil tvé kypré boky
  a pak jsem tě objal…

  Vzala jsi mou ruku
  a položila sis ji na pupík
  a přitiskla — !

  Políbil jsem tě doprostřed bělavé šíje —
  zašeptala jsi: „miluji tě!“
        

  Je to zajímavé, ale na planetě Quix není cestovatel sto za žádnou cenu
  najíti poštovní schránky. Přestože je možné zde zakoupiti spoustu pohlednic
  a dokonce na mnoha místech mají i platné meziplanetární poštovní známky.
  A je na nich vyobrazen král Žestě I., takže jsou zjevně aktuální, neb
  nevládne ani půl roku.

  Ale najít schránku, nebo snad dokonce poštovní ouřad se rovná heroickému
  výkonu Atláse, který nese nebeskou klenbu.

  Člověk se samozřejmě optá místních. Quixští obyvatelé ale ve své snaze
  o nápomocnost se nikdy nepřiznají, že by něco nevěděli. Každý z nich tvrdil,
  že poštovní schránku zahlédl, akorát se nemůže přesně rozpomenouti kdy,
  a ti nejodvážnější z nich se dokonce květnatými slovy jali vyprávět
  o své bájné návštěvě poštovního ouřadu.

  Jeden dokonce tvrdil, že v mládí pracoval jako pošťák a roznášel dopisy.
  Vzhledem k tomu, že zrovna tento obyvatel měl podobu měňavého modrého
  dýmu, jeví se tato varianta značně nepravděpodobná. Modrodýmní obyvatelé
  jsou sice, pravda, velmi proslulí svou inteligencí, leč jejich
  schopnost přemisťovat fyzické objekty se jeví jako malá.

  Trojchapadlá obyvatelka ve velmi přiléhavém oblečení, které pravda ani
  nebylo na ní mnoho, pak tvrdila, že mi poštovní schránku ukáže a známku
  nalepí, zajdu-li s ní do jejího domu. Dům měl mléčná okna, za kterými
  prosvítalo růžové světlo a nad vchodem svítilo červené srdíčko. Nějak
  se mi to neználo, poštovní ouřad mívá jiné symboly, poštovní trubku,
  nebo obálku, tak jsem dál s ní nešel.

  Důchodce před obchodem smíšeným zbožím naopak tvrdil, že stačí pohlednici
  ohleduplně prostrčit do kanálu. Že byly poštovní schránky zrušeny
  a distribuci pošty převzaly místní vodovody a kanalizace a s výhodou
  plaví zásilky po stokách. Pán to byl zajisté velmi milý, leč nebudil velké
  důvěryhodnosti, neb také tvrdil, že pití leštěnky na okna je zcela bezpečné,
  že ho policie sleduje pomocí elektronických krys, a že pochází ze starobylého
  královského rodu Blabalů, který již ovšem vymřel před osmi stoletími.

  Nakonec jsem poštovní schránku přece jen našel. Stála na kraji zastrčeného
  náměstíčka v městečku Papuladozoru. Přesto jsem se ji rozhodl nepoužít.
  Podle tabulky, která se na ní nacházela, jsem poslední poštovní svoz prošvihl
  o dvacet sedm let…
        

  Narodila se jednou taková holčička, která se jmenovala Sofie. Sofie byla
  normální děvče, jenom se trochu víc vytáhla, byla o něco vyšší, než ostatní
  děti a měla dlouhej krk.

  „Žirafa!“ pošklebovaly se jí ostatní děti. Ale Sofie si z toho nic nedělala
  a stejně si s nima vesele hrála. Protože jako každá Sofie byla moudrá a věděla,
  že se děti pošklebují každému. Někomu, že je moc velký, jinému, že je moc
  malý, někomu, že je moc tlustý a zase jinému, že je mo hubený.

  Sofie přišla do věku, kdy se rodí první lásky a zamilovala se do jednoho
  kluka. Ale ten ji odbyl: „Táhni, Žirafo!“

  Sofie rychle utekla, aby neviděl, že se rozbrečela. Šla jen tak nazdařbůh
  až došla za město mezi pole. A uviděla v poli strašáka, figurínu ze slámy,
  v otrhaných šatech, s hrncem na hlavě, který má zahánět ptáky, aby nesnědli
  všechnu úrodu.

  „Jaký by to bylo úžasný,“ pomyslela si, „bejt strašákem v poli! Mít klid
  od lidí! Jen tak si stát. Na sluníčku, v dešti. V klidu!“

  Šla po mezi do pole, zastavila se na vhodném místě a ze všeho nejvíc
  na světě si přála stát se strašákem v poli. A protože když si něco opravdu
  silně přejeme, tak se to splní, tak se to splnilo i jí. Najednou nebyla
  živá, ale stál tam strašák v podobě Sofie. Ale ptáci se ho nebáli, měli
  jí rádi a chodili jí zpívat.
        

  Byl jednou jeden malý, nenápadný cirkus. Vlastně nebyl ničím moc zvláštní.
  Měl šapitó, harmonikáře, co doprovázel představení, dva staré klauny,
  kteří po sobě už trochu unaveně házely dorty, provazochodce, který se
  trochu bál a drezúru koní a šelem.

  Nic z toho nebylo nijak výjimečné, co by neměly okolní cirkusy.

  A přece. Přece jenom měl něco – něco, co lidi lákalo. Kuriozitu. Azurového
  tygra. Jo, bílélo tygra, toho mají už leckde. Ale azurový tygr! Hrdě se
  skvěl na plakátech. “Přijel ten cirkus s azurovým tygrem! Už jsi ho viděl?”
  říkali si lidé, když cirkus přijel do města.

  Prostě, azurový tygr byla hlavní atrakce. Vrcholné číslo. Ale ne všichni
  s tím byli spokojení. Ostatní zvířátka v cirkuse na něj tak trochu žárlila
  a záviděla mu tu slávu.

  “No a co, že je azurový?!” říkal lev. “Já jsem lev! Já jsem král zvířat!
  Má snad ten tygr srovnatelnou hřívu?!”

  “No a co, že je azurový?!” přidával se slon. “Já jsem slon! Jsem mnohem
  větší než on!”

  “Je to jenom povrchní pózista,” přidával se koník. “Copak umí počítat?
  Podívejte, třeba dva a dva!” a čtyřikrát zabušil nohou do země.

  “Slyšely jsme, že dostává mnohem lepší žrádlo, než my všichni ostatní!”
  stěžovaly si opičky.

  “Vlastně by nám mohlo být lépe bez něj!” navrhl kdosi. “Komu by chyběl?
  Copak nejsme stejně dobří? Copak by na nás lidi nechodili?!”

  “Jo jo, přesně tak!” ozývalo se od ostatních.

  A tak večer zvířátka azurového tygra vyhnala. “Běž!” řekla mu. “Bude nám
  tu líp bez tebe!”

  “Ale proč?” nechápal azurový tygr. “Udělal jsem někdy někomu z vás něco
  špatného?”

  “Jseš náfuka! Nepotřebujeme tě! Běž!”

  A azurový tygr smutně šel.

  Ráno nastal poprask. Principál zuřil. Všichni lidé z cirkusu zuřivě hledali
  azurového tygra. “Kde jenom je? Kam se mohl ztratit?” lamentoval krotitel.
  “Copak jsme na něho nebyli dost hodní?”

  Ale azurový tygr nikde.

  Co naplat, večer se muselo hrát. Ale představení chyběl vrchol. “Tygra!
  Tygra! Azurového tygra!” bouřili diváci.

  “To bohužel nejde. Azurový tygr dneska nemůže vystoupit,” omlouval
  se principál.

  “Podvod! Vrátit vstupné!” nelíbilo se to lidem, ale nakonec se rozešli domů.

  Cirkus radši odjel na další štaci. Nechal natisknout nové plakáty, kde už
  azurového tygra nesliboval.

  “Chodí nějak málo lidí,” posteskl si po pár dnech principál.

  “To jo,” pokýval smutně hlavou krotitel. “Bez azurového tygra to není ono.”

  Ani v dalších městech a městečkách to nebylo lepší. “Přijel cirkus! – Ano?
  A co nabízí? – No, znáš to: klauny, akrobaty, drezúru… – Jo jo, to už jsem
  všechno viděla. Asi tam ani tentokrát nepůjdu,” probíhaly hovory mezi lidmy.

  Cirkus dokončil sezónu. Principál sezval celé osazenstvo cirkusu
  a když se všichni sešli, tak smutně pokrčil rameny: “Sezóna byla špatná.
  Od té doby, co zmizel azurový tygr chodí málo lidí. Nepodařilo se nám ušetřit
  na přezimování. Je to smutné, ale–”, odmlčel se a do očí mu vyhrkly slzy,
  “– ale končíme. Musel jsem prodat všechno zařízení. Šapitó a sedačky. Vozy.
  Do konce týdne si ho odvezou. Byla mi čest s vámi všemi tolik let bavit lidi.
  Přinášet úsměvy na dětské tváře. Ale teď už se nedá nic dělat. Děkuju všem…”

  Nastalo ticho.

  “A co my?” ptala se vyděšeně zvířátka.

  “Krmení je do konce týdne,” řekl principál. “Pak si i vy musíte najít novou
  práci a nový domov.”

  V cirkuse nastal smutný večer. Pohvizdoval podzimní vítr a lidé si jenom
  šeptali, jakoby se báli mluvit nahlas.

  Zvířátka pohromadě zamyšleně seděla. Jedno z nich řeklo: “Možná, možná
  že jsme toho azurového tygra neměli vyhánět…”
        

  Z doby, kdy jsem chodil na rétoriku, mám v koupelně vedle zrcadla přilepený
  lísteček s ranními cvičeními pro rozmlouvání. Je na něm napsané „Každé ráno
  5—8 minut v koupelně“. Strašně by mě zajímalo, jak přišli zrovna na těch
  8 minut. Taková podezřele přesná hodnota. Změřili to?

  Anebo takové věci vznikají jinak? Úplně si dovedu představit rozhovor mezi
  autorem a editorem knihy o rétorice:

  Editor: „A ještě poslední drobnost. Tady jak je to ranní cvičení…“

  Autor zvědavě: „Ano?“

  Editor: „Píšeš tu: ‚každé ráno pět minut…‘ no, já jsem to zkoušel
  a to se za pět minut nedá rozumně stihnout…“

  Autor bezstarostně:  „Tak tam klidně napiš deset, to máš fuk!“

  Editor protáhne: „Nó, deset, to už zase je asi zbytečně moc…“

  Autor otráveně: „Tak tam napiš pět až deset, mě je to buřt!“

  Editor: „No to by asi šlo. Ale stejně mi přijde těch deset tak trochu zu viel,
  víš, aby to neodrazovalo…“

  Autor obrací oči v sloup: „Tak pět až devět…“

  Editor: „Ale aby to zase nevypadalo, že jsme tam napsali devět, protože
  nám deset, jako dvouciferný číslo, přišlo už hodně…“

  Autor nenápadně bere do rukou nejbližšší těžký ostrý předmět. Ještě není
  pevně rozhodnut, jestli zabije editora, sebe, nebo nejdřív editora a pak sebe.
  Se skelným pohledem pomalu a pečlivě vyslovuje s důrazem na každou slabiku:
  „Tak—tam—na—piš—pět—až—osm!“

  Editor bezstarostně: „Jó, to by asi šlo!“

  Autor pokládá předmět a odchází se ožrat do nejbližšší hospody…